Nic doposud neakcelerovalo rozvoj a potřebu distančního vzdělávání více než restrikce vlád kvůli šíření onemocnění COVID-19. V některých státech se školy sice nezavíraly, Česká republika byla ale jednou ze zemí, kde se dne 11. března 2020 zavřely všechny školy plošně. Vysoké školy tak byly zavřené dokonce poprvé od 17. listopadu 1939. Bezprecedentní situace tak zahájila masivní přechod nejrůznějších agend do on-linu a stranou nezůstalo ani vzdělávání.
Dopad na základní a střední školy
Rozsáhlé restrikce dopadly na školy všech úrovní, a i přesto, že nebyla spolu s plošným zavřením škol vydána nějaká centrální metodika nebo alespoň konkrétnější návod, jak postupovat, hodně škol si s tím poradilo velmi dobře. Stávající technické možnosti totiž umožňují školám (na rozdíl od jakéhokoliv předešlého plošného zavření v historii) vyučovat i přes znemožnění klasického presenčního vzdělávání. Největší změna to byla pro valnou většinu základních a středních škol, kde dosud nebyl příliš provozován e-learning ani jako podpora výuky a školy většinou spoléhaly právě jen na prezenční vzdělávání, přičemž distanční forma zde existovala jen ve výjimečných případech. Většina z nich to řešila tak, že se učitelé se svou třídou spojovali v dohodnutý čas přes on-line komunikátory. Pro hodně (hlavně starších) učitelů to zároveň byla první zkušenost s on-line komunikací, ale nouzový stav je donutil se rychle naučit ovládat nové technologie a dle všeho to zvládli úspěšně. Jinou kapitolou byla samozřejmě účast dětí na těchto on-line hodinách, případně zapojení a zodpovědnost rodičů, v tomto směru samozřejmě panovaly napříč celou zemí extrémní rozdíly.
Dopad na vysoké školy
V trochu lepší pozici byla většina vysokých škol, které již mají e-learning dávno zakomponován do výuky a distanční vzdělávání je běžnou součástí jejich kombinovaného studia. Těm vysokým školám, které e-learning zaveden neměly, nezbylo nic jiného než zvolit stejný postup jako základní a střední školy, tedy vést přednášky přes on-line komunikátory a vše se studenty řešit v rámci těchto on-line hodin, případně po e-mailech. Samozřejmě i vysoké školy se zavedeným e-learningem a zkušeností s distančním vzděláváním neměly vše bez problémů. Jednak ne všechny předměty na všech katedrách e-learning využívají (málokde je e-learningová podpora zcela povinná, a i tam může být realita velmi odlišná od formálního dodržování). Hlavně jde ale o to, že e-learning (jakož i distanční forma) je na většině vysokých škol jen doplňkem k běžným seminářům, cvičením, přednáškám atp., takže i zde to byla pro všechny zcela nová situace, se kterou se různé fakulty, katedry i jednotlivé předměty vypořádaly různě.
Zkušenost z České zemědělské univerzity v Praze
Česká zemědělská univerzita v Praze je jednou z těch vysokých škol, kde je e-learning běžnou součástí již většiny předmětů a kde velká část studentů studuje kombinovanou formou, takže škola měla velmi dobrou startovní pozici. Navíc jelikož jeden z prvních tří zaznamenaných výskytů nemoci COVID-19 byl právě na jedné z fakult ČZU, byla tato z rozhodnutí vedení univerzity zavřená jako první z vysokých škol v ČR. Univerzita i jednotlivé její fakulty poskytovaly pravidelné informace i nařízení pro distanční výuku, a i když realizace byla pak na garantech a vyučujících konkrétních předmětů, většinou se snadno přizpůsobili a z dosavadní e-learningové podpory přes univerzitní LMS Moodle udělali hlavní kanál pro komunikaci a řešení všech věcí v jednotlivých předmětech. K tomu se přidala distanční cvičení a přednášky přes univerzitní MS Teams, případně Google Meet, a výuka byla zajištěna. Například v předmětu ICT pro manažery na Provozně ekonomické fakultě, kde já sám vyučuji, rozhodně neplatilo, že kovářova kobyla chodí bosa. Již předtím měla výuka kompletní podporu v LMS Moodle (včetně všech materiálů, výběru týmu, odevzdávání a hodnocení úkolů, zápočtových i zkouškových testů, diskusního fóra se studenty atp.), takže se jen místo prezenčních cvičení a přednášek udělala cvičení a přednášky on-line a výuka jinak probíhala v zásadě úplně stejně, jako by žádný nouzový stav nebyl. Při zpětné vazbě se studenty se dokonce zjistilo, že tuto formu většinou hodnotili ještě lépe než klasický způsob výuky, protože si mohli přednášku prohlédnout i zpětně, když měli sami čas a chuť, poslouchat ji i opakovaně jako podcast, a hlavně ušetřili čas jinak strávený dojížděním na univerzitu. Trochu nezvyklé bylo jen distanční zkoušení, ale i zde se ušetřilo dojíždění a díky povinnosti mít zapnutou kameru byl rozdíl spíše pocitový (s tou výjimkou, že nikdo netušil, zda se na zkoušku student i vyučující slušně oblékli jen od pasu nahoru, nebo kompletně). Někteří studenti byli z této formy sice trochu více vystresovaní (strach z něčeho nového), ale většina byla naopak více v klidu, protože zkouška probíhala v pohodlí domova. Komplikovaly to jen občasné technické problémy na straně některých studentů, ale vždy se to nakonec zvládlo. Pro všechny to tedy byla nová, ale ne nepříjemná zkušenost. Je dost pravděpodobné, že některé zkušenosti a prvky budou přeneseny i do výuky v běžném stavu a posunou tak komfort a kvalitu vzdělávání zase o kousek dál (o vytvoření příležitostí v době koronavirové krize viz též článek odkaz).
Velmi zajímavá byla zkušenost i z pohledu provozu a správy LMS Moodle na České zemědělské univerzitě v Praze, protože vytížení i nároky se ze dne na den obrovsky zvýšily, ale o tom až v druhém díle této minisérie.
Sdílet článek